Jako dítě musel být Jan nadaný, protože jeho rodina se rozhodla za cenu nesmírných obětí dát ho na studie a tím mu zajistit lepší život. Sám Jan Hus později, když zpytoval své svědomí, přiznával, že šel studovat na kněze, aby se měl dobře “když jsem byl pouze žáčkem, měl jsem tehdy mysl, abych byl brzo knězem, měl dobré bydlo a rúcho a byl lidem vzácen”. Na pražské univerzitě získal nejprve titul Mistr svobodných umění, poté se stal na téže univerzitě učitelem a současně studentem teologie, aby se mohl naplnit jeho sen být knězem. Tím se nakonec po vysvěcení skutečně stal a za několik měsíců byl ustanoven kazatelem v Betlémské kapli.

Mohl být spokojený, ale nebyl. Soudobá společnost totiž byla v krizi, na níž lví podíl měla tehdejší římskokatolická církev (jiná v té době neexistovala), která se postupně zpronevěřila svému původnímu poslání – kázání evangelia, pomoci utiskovaným a chudým. Kněží se starali především o svoje sobecké zájmy. Prosté, bezbranné lidi doslova dřeli a snažili se z nich dostat co nejvíce peněz. Nejen že museli odvádět pravidelné daně, ale také platili vysoké částky za povinné církevní úkony, jako křest, svatba, pohřeb apod. Vrcholem všeho byl prodej odpustků. Církev namluvila lidem, že jejich hříchy mohou být odpuštěny jedině za peníze.

Z dnešního pohledu se tyto skutečnosti jeví až neuvěřitelné. Musíme ale pochopit mentalitu středověkého člověka, která byla jiná než ta naše. Tehdy neexistoval ateismus, lidé toužili po vztahu s Bohem jako přirozeném zdroji života. Právě tato jejich touha byla zneužita. Většina chudých lidí neuměla číst a proto netušila, že jednání kněží je v ostrém rozporu s pravdou zapsanou v Bibli. Velké neshody panovaly také uvnitř církve samotné. Za hlavu církve byl, opět v naprostém nesouladu s Biblí, prohlášen papež. Papežové však byli hned tři a navzájem spolu bojovali. Nebylo lehké se v těchto situacích orientovat.

Tohle všechno vnímal Jan Hus a jeho postoje se začínaly měnit. Už na univerzitě se setkal s učením angličana Jana Viklefa (John Wycliffe 1320-1384), který hlásal myšlenky na tehdejší dobu naprosto převratné, např. že největší duchovní autoritou je Bible nikoliv papež, jehož nazýval antikristem, že zpověď, odpustky i očistec jsou jen výmysly lidské a dokonce požadoval, aby se církev vzdala majetku ve prospěch potřebných. Byl samozřejmě prohlášen za kacíře a jeho stoupenci pronásledováni. Viklefovi myšlenky kupodivu našly větší ohlas u nás, než v rodné Anglii. Jan Hus, přestože nesouhlasil se všemi články učení, prohlásil: “Nevzal bych plnou kapli zlata, abych ustoupil od pravdy, kterou jsem poznal ze slov Viklefových “.

Jan Hus se brzy stal vyjímečným kazatelem a na jeho kázáních v Betlémské kapli bývalo doslova “narváno”. Z kazatelny totiž vyslovoval myšlenky, na které se obyčejný člověk bál jen pomyslet a které zároveň byly lékem ztrápené duši – že před Bohem jsou si všichni lidé rovni, že každý může přijít k Bohu a nepotřebuje k tomu prostředníka, protože jediným prostředníkem mezi člověkem a Bohem je Ježíš Kristus, nikoliv církevní hodnostáři nebo náboženské úkony. Tyto i jiné myšlenky nacházel v Bibli, která vždy byla pro Jana Husa autoritou největší. Jan Hus dobře věděl, že opravdová svoboda člověka začíná jeho svobodou v myšlení. Také často kritizoval zcela upadlou morálku většiny tehdejších kněží. Dobovou zvláštností bylo kázání v češtině. Bohoslužby totiž běžně bývaly vedeny v latině, které prostí lidé nemohli rozumět.

Husovy bohoslužby ale neuchvacovaly pouze chudé lidi. Opravdovost a ryzost jeho projevu způsobovaly, že mezi pravidelné návštěvníky Betlémské kaple patřili také bohatí, vlivní měšťané, šlechta a dokonce česká královna Žofie, která byla Husovou velkou podporovatelkou. Její manžel, král Václav IV., zpočátku Jana Husa také podporoval, později ale jeho přízeň kvůli politickým tlakům ochladla.

Husova kázání se z pochopitelným důvodů nelíbila jeho nadřízeným, především pražskému arcibiskupovi. Jan Hus byl perzekuován a později uvržen do klatby, což znamenalo zákaz kázání a vedení bohoslužeb. Tento zákaz příliš nerespektoval, uchýlil se ale raději na venkov, kde pro něj bylo bezpečněji. Právě tam k jeho sluchu dolehla zpráva o konání velkého církevního koncilu v Kostnici.

Tento koncil byl svolán hlavně kvůli odstranění papežského schizmatu, tedy trojpapežství, ale měl projednávat i celkovou reformaci církve a její očištění od kacířských nauk. Proto byl do Kostnice pozván i náš Jan Hus. Šel svobodně a dobrovolně, v dobré víře doufal, že na koncilu obhájí své názory. Netušil, že tato cesta bude jeho poslední, přestože určité pochybnosti o svém šťastném návratu měl.

 V Kostnici s ním nejprve bylo zacházeno slušně. Bydlel v měšťanském domě, brzy byl ale uvržen do vězení. Panovala totiž obava, že by mohl šířit svoje myšlenky mezi místním prostým lidem. Také další vývoj situace neodpovídal Husovu očekávání. Nedostal žádnou příležitost svoje učení obhájit, už od začátku na něj bylo pohlíženo jako na kacíře a požadováno zřeknutí se “bludných” tezí, z nichž některé byli dokonce vymyšlené jeho odpůrci. To Jan Hus ale udělat nemohl, protože by se tím zpronevěřil celému svému životnímu dílu, svému svědomí a poznané životní Pravdě, jak dokládají jeho slova “…hle, tito biskupové mě vybízejí k tomu, abych odvolal a odpřisáhl, bojím se to učiniti, abych nebyl lhářem před tváří Páně a také abych neurazil své svědomí a Boží pravdu…”.

Proto byl Jan Hus odsouzen k potupné smrti upálením na hranici. V den vykonání rozsudku 6.7.1415 prý panovalo v Kostnici krásné letní počasí. Na akt upálení se přišlo podívat snad celé město. Když přivedli Jana Husa před hranici, padl na kolena a modlil se s radostnou tváří. Okolo stojící svědkové ho slyšeli a říkali ” My nevíme, které a jaké věci dříve činil nebo mluvil, teď však vidíme a slyšíme, že svatá slova se modlí a mluví.”  Po té byl přivázán ke sloupu, po bradu obložen dřívím a ještě jednou dotázán, zda chce odvolat a zachovat si život. Odmítl, hranice byla zapálena. Hus se stále modlil, dokud mu vítr nevehnal plamen do tváře. Tak skončil život mistra Jana Husa.

Umlčet jeho myšlenky se však nepodařilo nikdy. Přenáší se staletími až dodnes. Měnily nejprve Evropu, poté celý svět a mění ho stále. Na jeho myšlenkách stavěli mnozí, které už nešlo zastavit. Patřil k nim i učitel národů J.A. Komenský, pro něhož byly pravdy objevené Janem Husem základem jeho životního postoje a poslání. To už je ale jiný příběh.

Autor článku: Lenka Rafaelová