Josef Kučera se narodil 9.10. 1741 v Brčekolích u Chrudimi Janu Kučerovi a jeho ženě Ludmile. Pokřtěn byl v katolické církvi, rodiče však byli tajní nekatolíci, potomci Českých bratří. Kvůli víře trpěla rodina pronásledování a když otci hrozilo vězení, musel uprchnout do Berlína. Stalo se tak krátce po Josefově narození v r. 1741. Matce s malým Josefem a dalšími dětmi se podařilo ho následovat až za několik let.
Josef tedy prožil své dětství v exilu v Berlíně. Později se u svého otce vyučil krejčovskému i tkalcovskému řemeslu a ve 20 letech se přestěhoval do Herrnhutu. Tam žil pět let, do r. 1766, kdy odešel ve skupině dalších 50 osob jako budoucí misionář do nově založené bratrské osady Sarepty v jižním Rusku. Josefovi bylo v té době 25 let a pravděpodobně netušil, že v Sareptě nalezne domov na příštích 51 let, až do konce svého života.
Bratrskou misii v Rusku odstartovala nabídka ruské carevny Kateřiny Veliké, která potřebovala vyřešit řídkou obydlenost dolního Povolží. Protože až k jejím uším dolehly pochvalné zvěsti o bratrských obcích, požádala do Herrnhutu o osadníky. Bratři nejprve odmítli s argumentem, že do ciziny vysílají pouze misionáře, nikoliv osadníky. Misionáři získávají nové místní bratry a ti pak žijí v osadách. Po čase však herrnhutské vedení svoje stanovisko přehodnotilo a rozhodlo se využít nabídku jako příležitost k misii mezi kočovné kmeny ve Střední Asii a Kavkaze.
Zřízení osady předcházelo zhruba dvouleté vyjednávání herrnhutských s ruskou vládou. Nejprve se v r. 1763 vypravili do Ruska biskup Lairic a bratr Lorec. Byli představeni carevně, aby jí objasnili svoji víru a zřízení bratrských obcí. Totéž učinili před komisí, svolanou k tomuto účelu a církevním synodem. Jejich přednáška byla přijata kladně, s poznámkou, že bratrské učení a zřízení připomíná prvotní biblickou církev. Poté carevna přislíbila dát osadníkům politické a náboženské záruky.
O rok později byli z Herrnhutu do Ruska vysláni magistr Petr Konrad Fries a budoucí duchovní správce nové osady Daniel Fick k dojednání a uzavření právoplatné smlouvy. Ruská vláda souhlasila se všemi podmínkami, které si bratři vymínili, smlouva byla uzavřena a nic už nebránilo založení osady a následné misii v této části světa.
Tak v roce 1765 přijíždí prvních pět bratrů na místo určení, kde jim byl vykázán obvod, v němž se mohli usadit. Zpočátku byli velice zklamaní, všude okolo viděli vyprahlou step a neuměli si představit, jak se v ní uživí. Dokonce zvažovali návrat zpátky. Nakonec zůstali a usadili se při ústí říčky Sarpy do Volhy. Jméno řeky bratrům připomnělo biblické verše, týkající se proroka Eliáše, který dostal slovo od Hospodina, aby šel do města Sarepty a zůstal tam. Svou novou osadu proto nazvali Sarepta.
Ruská vláda okamžitě začala posílat po Volze stavební materiál, takže práce rychle pokračovala. Když v září příštího roku dorazila z Herrnhutu výše zmíněná skupina 51 osadníků, do níž patřil také Josef Kučera, stálo v Sareptě už několik domů a stodol, shromažďovací sál, byly založeny dvě vinice, naznačeny zeleninové i ovocné zahrady.
Další transporty z Herrnhutu proběhly v r. 1768, 1769 a 1771. Celkově tak žilo v Sareptě kolem 200 lidí a osada začala rychle vzkvétat.
Byly postupně založeny krejčovské, ševcovské, truhlářské a tesařské dílny, pekárna, lékárna, kovárna, koželužna, mydlárna, barvírna, jatka a sýpka, hostinec, tabáková továrna. Výborně se také dařily vinohrady a ovocné sady. Pro své výrobky nacházeli bratři odbyt ve stále širším okolí a proto museli časem zřizovat sklady v dalších městech, dokonce až v Moskvě a Petrohradu.
V r. 1769 bratři vodovodem svedli do osady vodu z léčivého pramene z hor, náhodně objeveného při průzkumu okolí a brzy na to začali provozovat lázně, jedny z prvních v Rusku. Léčivá voda ochránila mnoho lidí před cholerou, která se začínala šířit v okolí a sareptské lázně se staly vyhledávaným místem. Pro hosty byl postaven hotel a nabídka se rozšířila o bahenní a minerální koupele. Později se do lázní jezdili léčit i mocní ruští velmoži, kteří o Sareptě hovořili jako o místě zázraků.
Všechny tyto činnosti přinesly Sareptě značnou prosperitu. Její obyvatelé si proto mohli dovolit zbourat původní dřevěné domky a na místo nich nastavět kvalitní domy kamenné, pokryté taškami, což bylo v oněch končinách nevídané. Osada byla čistá, elegantní a plná zeleně. 
Hlavním cílem a smyslem všeho však stále zůstávala misie mezi divokými kmeny Kalmyků, byť zatím bez výrazného úspěchu.
Josef Kučera byl přímým účastníkem i aktérem veškerého dění v Sareptě. Krátce po svém příjezdu začal sloužit jako akolut.
V r. 1768 se rozhodl pro riskantní výpravu na Kavkaz, kde chtěl pátrat po potomcích starých Českých bratří, kteří údajně v těchto horách nalezli útočiště v době pobělohorského pronásledování. Předem byl důrazně varován před mnoha nebezpečími, především před pověstnou krutostí horalů, o nichž se tradovalo, jak je těžké uvěřit, že jsou lidé a ne ďáblové. Byl také mentálně připravován na možnost stát se jejich otrokem. Další překážkou se mohlo stát jednání guvernéra, protože pro cestu na Kavkaz bylo potřeba mít jeho doporučující dopis a pas. Josef Kučera se však nezalekl a společně s bratrem Beckrem se vydali na cestu. Přes Astrachaň a Kizljar došli až k řece Těrek v severní části Kavkazu. Odtud se kvůli nepokojům museli vrátit zpátky do Sarepty. Přestože potomky starých Českých bratří nenalezli, jejich výprava nebyla marná. Zmapovali cestu, kterou misionáři ze Sarepty později chodili kázat evangelium domorodým kmenům.
V r. 1769 byl Josef Kučera zpátky v Sareptě a věnoval se místní práci. Dne 3. září 1772 prožil společně s ostatními sarepťany slavnostní událost – první bohoslužbu v nově postaveném kostele. Bohoslužbu vedl biskup Johann Nitschmann a zúčastnil se jí i guvernér Astrachaňské oblasti F. Beketov.
Poklidně plynoucí život v Sareptě byl narušen v r. 1774. Tehdy krajem táhly vojenské oddíly povstaleckého generála Pugačova a ničily vše, co jim přišlo do cesty. Sarepští byli předem varováni, proto většina obyvatel včas odcestovala do bezpečné Astrachaně. V osadě zůstalo 65 mužů, kteří se pod vedením Daniela Ficka snažili ukrýt cennosti v podzemních tunelech. Teprve když se povstalecké jednotky blížily, dali se na útěk. Pugačov vydal rozkaz všechny pobít. Vojáci však bratry nenašli, protože ti při svém útěku omylem sešli z hlavní cesty a tím si zachránili život.
Když se všichni šťastně vrátili do Sarepty, našli ji téměř srovnanou se zemí. Bratři a sestry se rychle pustili do práce a osada se rozvíjela stejně úspěšně jako dříve.
Josef Kučera se rozpomenul na svoji původní profesi tkalce a začal pracovat v právě zaváděné textilní výrobě. Koncem sedmdesátých let vynalezli tkalci v Sareptě nový druh jemné bavlněné textilie a nazvali ho Sarpinka. Textile se brzy stala tak žádanou, že sareptská manufaktura poptávku nestačila pokrýt a bylo nutné zadávat výrobu do okolních obcí. Postupně na výrobě Sarpinky pracovali tisíce tkalců. Látka byla velmi populární do poloviny 20. století, kdy ji z trhu vytlačily modernější textile. Nikdy ale zcela nezanikla a tak je možné si Sarpinku koupit i dnes.
V roce 1785 přestal Josef Kučera pracovat ve výrobě a stal se obchodníkem. Na tento post byl vybrán pro svoji dobrou znalost ruského jazyka i prostředí.
V r. 1801 byl Josef Kučera svědkem zrodu dalšího výrobku, který je na trhu dodnes. Jedná se o hořčici, kterou začali v Sareptě vyrábět ze semen okolo divoce rostoucích rostlin. Recept údajně pochází od Kalmyků. Kvalitní hořčice s názvem Sarepta se dostala až na carský stůl a její věhlas rychle přesáhl hranice Ruska. V současnosti se můžeme s hořčicí Sareptou běžně setkat v mnoha zemích světa.
V roce 1815 se v Sareptě slavilo výročí 50 let od založení osady. Josef Kučera byl v té době jeden z mála žijících zakladatelů. Jeho životní běh skončil o dva roky později, 8.2. 1817. Zemřel svobodný a bezdětný, ve věku 75 let.
Sarepta dále vzkvétala a prosperovala až do roku 1892, kdy ji s podporou ruské vlády převzala německá luteránská církev. Někteří bratři a sestry zůstali a přizpůsobili se novému zřízení, jiní se po několika letech rozešli do světa. Větší skupina zamířila do Kanady a založila tam osadu New Sarepta. Další Sarepta vznikla na území dnešního Kazachstánu, kam odešli ti, kteří se zřejmě drželi původní myšlenky misie mezi kočovnými kmeny. Obě vesnice fungují dodnes.
Ruská Sarepta je dnes městskou částí Volgogradu a na jejím území je od roku 1990 zřízeno muzeum Stará Sarepta.
Autor článku: Lenka a David Rafaelovi